Už od odpoledne proudily kolem haly zástupy fanoušků a opravdu se jen těžko odhadovalo, na koho jich přišlo nejvíc. Publikum tvořily prostě téměř všechny věkové generace od sotva patnáctiletých výrostků ve vytahaných tričkách až po šedesátileté pupíky s kelímkáčem v ruce. Byl to ten večer zkrátka svátek všech rockerů bez ohledu na věk. Do haly se mi daří dostat asi po deseti minutách pozvolného snažení, protože skrze všechny prohlídky a detektory kovů to jde opravdu pomalu. A když se pak konečně dostávám do jejích útrob a vcházím na toalety, rozhlížím se a podvědomě hledám někoho, komu bych ještě jednou mohl ukázat utržený lístek nebo snad otevřít k nahlédnutí malý batůžek. Holt každé opakování zanechává následky.

Tuto akci beru jako pomyslný duel mezi dvěma rockovými generacemi (neutrální hranicí budiž revoluční první půlka devadesátých let), mezi starými a mladými, mezi fanoušky klasiky a moderny, mezi dvěma monstrózními institucemi současné světové hudební extraligy – Ozzym a kluky z Bakersfieldu. Mám rád obě, ale jako odkojenec konce osmdesátých let přeji starým. V konečné vítězství však ani náhodou nevěřím. Přesně v šest hodin zahajují třetí do party BLACK LABEL SOCIETY svůj chlapácký set. Na hutných riffech postavený heavy rock tak duní ze dvou třetin zaplněnou arénou a má úspěch. Zeširoka rozkročený Zakk Wylde působí dojmem alkoholem nezničitelného šéfa nějakého hodně nebezpečného motorkářského gangu. Jeho „amícké“ macho pózy by byly látkou pro samostatný článek, ale tolik prostoru zde nemáme. Kromě toho, že ovládá dokonale svůj nástroj a jen tak mezi řečí na nás sype jeden kvílivý tón za druhým, ještě třepe svou severskou mařenou, pije jedno pivo za druhým, pózuje před roztočeným ventilátorem a bombarduje nás několika gesty – pokřižováním, ukázáním prstem k Pánu nebo flusáním do vzduchu – která bohužel po chvíli nabírají na trapnosti. Přesto jeho kapela hrající průřez svojí desetiletou tvorbou šlapala na plno a splnila to, co se od ní na úvod velkého metalového svátku čekalo. Publikum, které mezitím zaplnilo halu až po strop, je připravené na KORN. Mládí tedy vpřed.

Personální zemětřesení, které postihlo v posledních letech KORN, se promítlo i do živé prezentace. V zadní části pódia jsou na vyvýšených podstavcích umístěné troje bicí soupravy a klávesy s mixážním pultem. Za prostředními stanul Joey Jordison, kterému ve většině písní po každé straně sekunduje ještě jeden bicmen a v rozích pódia potom doprovodný kytarista a klávesák. Před nimi se pak proháněla trojice přeživších – jako vždy rozervaný Jonathan Davis uprostřed, vlevo značně pohublý basák Fieldy s šátkem a řepou do půli zad a konečně vpravo kytarista Munky. Ještě než se začalo, říkám si, jestli to náhodou není nějaký omyl. K čemu tolik bicích? Ale hned od úvodní „Here I Stay“ je mi vše jasné. Kanonáda, do jaké se ověřené skladby dostaly, nemá obdoby a statika Sazka Arény rázem prochází jednou z největších prověrek. Vyburcovaný dav šílí a skáče se i padesát metrů od pódia. Následují samé klasiky – „Coming Undone“, „Falling Away From Me“ nebo „Somebody Someone“. Futuristická diskotéka „Got A Life“ patří k vrcholům celého večera a rázem není jasné, zda-li ti, co stáli poměrně vepředu, nebudou nakonec rádi za místo poblíž středu hrací plochy. Nadějná se jeví novinka „Evolution“, coby ochutnávka z nového ještě nevydaného alba. Zdá se, že se  KORN vyvíjejí stále k melodičtějšímu stylu, který charakterizují jednoznačné refrény. A jede se velké finále – slavná „Freak On The Leash“, undergroundovými klubisty oslavovaná „Blind“ a v přídavku jak jinak než ještě stále poměrně čerstvá „Twisted Transistor“. KORN odehráli fantastický koncert. Ihned po rozsvícení však následuje za zvuků klasiky z reproduktorů (SCORPIONS, RATT, METALLICA) další stěhování národů – mladší vzad, starší vpřed a vyčkávat. Říkám si, že mám štěstí, že jsem tohle martýrium neprožil v osmdesátých letech. Stát takhle někde tři hodiny v elasťácích, nepříjemná představa.

Tentokrát nás čeká poměrně minimalistická scéna, na které nenalezneme žádné obrazovky ani kulisy, jen známé Ozzyho logo visí nad mohutnou bicí soupravou Mika Bordina. Asi po půl hodině se za zvuků Carminy Burany světla konečně zhasínají, aby nás poté památná „Bark At The Moon“ surově vrhla do děje. Ozzy nás však hned v úvodu nepotěší několika chybami, Zakk Wylde zní zahuhlaně a tak celkově nemám ze startu dobrý pocit. Naštěstí se to postupem koncertu všechno urovnává, byť smějící se hlavní aktér je zřejmě již definitivně ztracen. Kvality kapely tak leží výhradně na bedrech doprovodných hráčů, zejména pak na Zakku Wyldeovi, který se stal největší osobností večera a také na bubeníkovi Miku Bordinovi (ex-FAITH NO MORE). Baskytarista Blasko (ex-ROB ZOMBIE) je nenápadný, až si říkám, jestli v tom není úmysl nebo snad nůž na krku od Sharon. Kdo ví? Každopádně je to škoda. Hrají se převážně věci z debutu „Blizzard Of Ozz“ (1980) a tak se dočkáme „Mr.Crowley“, „Suicide Solution“ i „I Don´t Know“. Překvapivé je uvedení „Believer“ z druhé desky. Novinku zastoupí „Not Going Away“ a balada „Here For You“. Já si však mnohem více vychutnám nostalgickou „Road To Nowhere“. Zhruba v polovině přichází čas na BLACK SABBATH v podobě „War Pigs“ a Zakk Wylde začíná úřadovat. Nejenže obohatil poměrně jednoduché Iommiho riffy o vlastní vyhrávky, ale dodal skladbě na energii a modernosti, takže pomalu spekuluji, jestli nejsem náhodou na koncertě DREAM THEATER. Po „War Pigs“ následuje Zakkovo působivé kytarové sólo, které ještě vygraduje ovace na adresu tohohle borce. Druhá půlka koncertu patří skladbám z nejslavnější desky „No More Tears“ (1991), takže vlastně vrchol akce. Samozřejmostí jsou legendární titulní věc „No More Tears“ a koncertní tutovka „I Don´t Want To Change The World“, ve které už Ozzy mele z posledního. Nezbývá už ani sil na vylévání dalších kbelíků, natož na bezchybnou artikulaci, ale jede se za značné podpory doprovodného zpěvu chlápka u kláves dál. Přídavek jak jinak než v podobě hodně sporadicky odzpívané „Mama, I´m Coming Home“, skvělé jízdy „Crazy Train“ a sabbathovské klasiky „Paranoid“. Je konec a nebýt Wyldea, šlo by o debakl, takhle se podařilo uhrát s KORN alespoň přijatelný výsledek.